Udělat dobré graffiti určitě není snadné a je to otázkou umění, přesto sprejery, nebo přesněji řečeno writery, mnoho lidí považuje za vandaly. Jejich plátnem je totiž ulice a jejich činnost je postavena mimo zákon. Kdo jsou, proč to dělají?
Pomalovaná zeď, fasáda či vagón se dá vnímat i jako věc zákona, tedy trestního rádu. Své o tom vědí policisté. Zdaleka už se přitom nejedná jen o specifikum větších měst. „Třeba nyní řešíme posprejovanou zeď školy ve Veselí nad Lužnicí, kde se to stává opakovaně. Právě budovy škol jsou častým cílem, stejné jako sídliště, ale bohužel stále také fasády domů v centru, kde ale dost pomáhá instalovaný kamerový systém," řekl mluvčí táborského ředitelství Policie ČR Miroslav Doubek. Od začátku roku řešili policisté v Táboře 25 případů, z nichž pět bylo objasněno. „Chytit někoho při činu je hodně složité, ale necháváme si vypracovávat znalecké posudky na styl grafického ztvárnění, které pak vždy prokáží celou šňůru předchozích případů," naznačil Doubek. Podle něho největší škody tvoří početné skupiny sprejerů, které napodobují práci pokročilejších, většinou na sídlištích, a nezastaví se ani před výkladními skříněmi nebo čerstvě opravenými domy. Nejčastěji se řeší graffiti na úrovni přestupku s pokutou do 15 tisíc korun.
Zákon však umožňuje odnětí svobody až na rok u jednotlivého případu. Pokud se jedná o vetší škody či mnohokrát opakovaný případ, je horní hranice až osmiletá. Většinou jsou používány alternativní tresty a výchovné prostředky, když se jedná o nezletilé a mladistvé.
„V podstatě už máme zmapovány jednotlivé skupinky. Stejně tak víme, že u mnohých tvůrců graffiti se to dostalo už do stádia závislosti. Když vidí volný prostor, hned se musí realizovat," uzavřel Doubek.
Dalo by se říci, že není sprejer jako sprejer a uznání unitř komunity se nezískává snadno. Většinou za ním stojí hodně let tréninku, kterým vzniká teprve originální styl každého writera. Jedním z nich je NoLimit z Tábora, který přišel poprvé do kontaktu s plechovkou spreje před deseti lety. Začal trochu z nudy a nová záliba ho rychle pohltila. Jeho parketou je stále i ilegální tvorba. „Je to pro mě zábava a droga, prostě musím. Co se týče ilegalu, tak je v tom i celkově určitý terorismus. Mám rád ty přípravy, to jak někam lezeš, ten proces výroby..." Na druhou stranu českobudějovický osmnáctiletý writer, jehož tag je Majky Ones, se po opakovaných problémech s policií dal už jenom na legální tvorbu, občas i placenou na zakázku. „Hodnekrát jsem utíkal, potom ty výslechy a následné problémy... Teď můžu daleko více pracovat na svém stylu a zdokonalovat se, více než u nějaké rychlovky dělané ve stresu, alespoň já to tak mám."
Ačkoli by se podle jména NoLimit dalo usuzovat, že tvorba táborského writera nezná hranic, opak je pravdou. „Nepůjdu a nezničím barák v historickém centru, už mám rozum. Když tam někoho chytnu, tak mu seberu barvy a vyženu ho. Sám rád tvořím velké věci, přijdou mi impozantní. Už se moc těším, až nám dodělají železniční koridor," řekl. Přednost mají dobře viditelná místa. „Kdybych nechtěl, ať je to na očích, tak zůstanu doma. Chci promlouvat k lidem, něco jim sdělit, aby se zastavili a řekli si, že tohle je dobré. Že to ocení jen někdo? Na ty ostatní já kašlu." Nejžádanějším cílem je mezi writery stále vlak. „To je věc, která ti jede," stručně vystihnul NoLimit.
Měřítka kvality jsou i mezi writery neúprosná, respekt se získává postupné a funguje i vzájemná řevnivost mezi jednotlivými crews. Obecným terčem posměchu jsou však toys, kteří nešikovné opisují od starších. „Když vidím, co vytvářejí na památkách, ty klikyháky, to fakt nemusím. Navíc často přejíždějí legály. Jeden den něco udéláš a druhý den to máš seškrtaný a nezjistíš, kdo to byl," podotknul Majky Ones. Starost dělá writerům také současná popularita filmu Gympl, jehož děj se kolem graffiti točí. Mohl by totiž ke graffiti přitáhnou spoustu toyů.
"Film to není špatný, ale když vidíš, jak přijede metro od Pasty, což je česká legenda, a vedle něj Mádla, jeto trochu divný," míní NoLimit. Majky Ones dodá: "Když u toho děti vydrží, tak proč ne, ale většina z nich s tím po jedné sezóně skončí a vytvoří akorát spoustu kravin."
Být writerem ale není levná záležitost. Za spreje může padnout měsíčné až pět tisíc korun, do batohu si jich berou pouliční tvůrci klidné deset i více, to když se jedná o barevnou kompozici, takzvaný piece. "Vztah společnosti se už částečně mění, to když vidí, jaké graffiti se také dělají. Nedávno jsme dostali i patnáct tisíc korun na spreje z Unie," konstatoval NoLimit a dodal, že to, jestli spreje použili na legální tvorbu, ale těžko někdo zjisti. Sám si dokáže představit, že se bude graffiti věnovat třeba i za deset let. "Ti komouši to jednou musí pochopit," dodá.
Co by udělal Majky Ones, kdyby opravil dům a hned druhý den se na něm objevily tagy? „Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel, ale asi by mě to štvalo. Asi bych si nechal barvu v zásobě pro takový případ a pořídil kameru."
Graffiti vzniklo v 60. letech minulého století v americké Filadelfii. Věhlasu se však dočkalo počátkem 70. let v New Yorku, kde mladík přezdívaný Taki začal při své práci doručovatele psát na zdi první tag TAKI 183. Poté, co s ním vyšel rozhovor v New York Times, se začalo graffiti šířit po celém New Yorku a poté i do světa. Zpočátku bylo na zdech oprýskaných domů vítáno, později se z něj ale stal politický a sociální problém a začalo být potíráno. Dnes je možné vidět různé méně destruktivní formy graffiti z plastu, polystyrénu, provázků, či promítané na zdí.
Vynechán slovníček pojmů, který už určitě všichni znají, a 1 obrázek. ;-)))