Tu noc jsme šli udělat vlak, který ráno odjížděl do Prahy. Stál na odstavném nákladovém nádraží, takže všechno proběhlo v klidu. Teď už jen zbývalo naši práci nafotit. Nejlepší je to provést za rozbřesku, jenže když jsme se ráno vrátili na místo, před náš vlak přistavili ještě jeden. Abych mohl blejsknout svoje graffiti, musel jsem vylézt na hranu nákladního vlaku a pak jsem přeručkoval o kus dál, kde dělal kamarád, a zvěčnil i jeho dílo. Když jsem se vracel zpátky, tak se to stalo. Ve vlakové troleji došlo k výboji o napětí 25 000 voltů.
Pamatuji si, že jsem hořel dlouho. Později jsem se dozvěděl, že v těch místech putuje v trolejích stejnosměrný proud, který tyto výboje způsobuje. Ve zbytku republiky je proud obousměrný, chlapi to opravují z pěticentimetrové vzdálenosti a nic se jim nestane. Tělo je jako magnet a já si myslím, že to, co elektřinu přitáhlo, byla energie ve mně, možná duše. Vždycky jsem si potřeboval všechno vyzkoušet. Když se něco dělo, tak jsem u toho musel být první. Od mládí jsem maloval. Vedli mě k tomu rodiče a já věřil, že tím můžu ukázat, co ve mně je. Zezačátku mi to moc nešlo, ale zkoušel jsem to pořád dál. Před deseti lety jsem začal dělat graffiti. Vytvořil jsem první podpisy, tagy, a chodil malovat na zdi podél vlakových tratí a později do celého našeho města.
V kómatu jsem strávil týden. Měl jsem popáleniny na devětačtyřiceti procentech těla. Nevěděl jsem, co je skutečnost a co sen. Měl jsem třeba pocit, že jedu vlakem někam do Polska a doktor je průvodčí a zdravotní sestry cestující. A pak mě to najednou zase spálilo. Vždycky se mi zdálo, že jsem někde jinde, a znovu a znovu nastal výboj a já začal hořet.
Graffiti je hra pro tři hráče. Komunikace mezi mnou, ostatními sprejery a publikem. Chtěl jsem do toho zapojit co nejvíce lidí. Stačilo mi, že je donutím zamyslet se, vytrhnu je z reality a oni zjistí, že v těch barevných písmenech je určitá síla, příběh v jejich příběhu. Skrz svá díla vypovídat o světě. O to mi jde. Stačí postavy nebo symboly kontrastu dobra a zla, vyjádřené třeba černou a bílou, aby to mělo nějakou hloubku, napětí.
Dva a půl měsíce jsem strávil na jednotce intenzivní péče. Po všech těch utlumujících prášcích jsem cítil, že už to nemůžu vydržet, že to prostě neudýchám. Doktoři mi udělali díru do krku a napojili mě na umělé plíce. Dýchal za mne stroj. Byla u mě moje máma a říkala, ať tu bolest vnímám jako teplo. Časem jsem se to naučil ovládat a ty příšerné stavy začaly odeznívat. Následovala série operací. Fyzickou bolest přehlušila psychická. Už jsem byl jenom kus hmoty. Zdálo se mi, že mě rozřezávají na kusy a všechny okolo taky a já najednou vylétl vzhůru a říkal si, že tohle je to rozhraní. Že už zbývá jenom kousek amůže to skončit. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že chci ještě pomalovat vlak, že chci vidět, jak přijede v Praze na Hlavní nádraží. Že chci znovu zažít ten pocit, který mi dodával tolik síly. Najednou jsem se vrátil zpátky.
Dva roky po úrazu jsem začal dělat sestavu cviků s názvem „pět Tibeťanů“, což mě fyzicky i psychicky dostalo nahoru. Z lékařského hlediska jde o účinnou sestavu na obnovu pohyblivosti páteře. Z hlediska jógy je to cesta člověka k jeho vlastní podstatě, moudrosti a duchovní síle. Dnes si nedovedu představit, že bych začal den bez pěti Tibeťanů.
Maluju hodně obrazů, většinu z nich sprejem. Během posledních let jsem se naučil vkládat do nich více energie. Tak aby obraz navodil atmosféru, kterou od něj ve finále očekávám. Když kreslím na plátno, můžu výtvor stále začisťovat a pilovat detaily. Na rozdíl od vlaku, kde je potřeba dělat rychle a čistě, většinou jedním tahem ruky. Posprejovaný vlak je ale úžasný. Vaše dílo ožije. Na rozdíl od statické zdi nebo plátna dostávají písmena dynamiku. To, co zažíváte při pohledu na projíždějící soupravu, na které je kus vaší fantazie, je nepopsatelné. Tohle vám z mysli nic nevymaže. Ani 25 000 voltů.